List zaslaný Jeho Svatostí Benediktem XVI. Mons. Domenico Sorrentinovi, biskupovi v Assisi ku příležitosti „Roku svaté Kláry“ určený celé diecézi na připomínku svaté Kláry a jejího osmistého výročí jejího zasvěcení:

Ctihodnému bratrovi, Domenicu Sorrentinovi, biskupu v Assisi

S radostí jsem se dozvěděl, že v této diecézi, tak jako mezi františkány a klariskami na celém světě, se připomíná svatá Klára oslavami „Roku svaté Kláry“, ku příležitosti osmistého výročí jejího „obrácení“ a zasvěcení.

Tato událost, jejíž datace se pohybuje v rozmezí let 1211 – 1212 doplňuje, tak řečeno, o ženský prvek milost, která zasáhla o několik let dříve společnost v Assisi obrácením syna Pietra di Bernardone. A tak jako se stalo u Františka, podobně i Klářino rozhodnutí v sobě skrývalo zárodek nového společenství, klariánský řád, který se stal mohutným stromem, vyrůstajícím z plodného mlčení klášterů, a který nepřestává rozsévat dobré semeno Evangelia ve službě Božímu království.

Tato milá událost mě nechává „vrátit se“ v myšlenkách do Assisi, abych s Vámi, ctihodný bratře, i Vám svěřeným společenstvím věřících, a rovněž se všemi syny svatého Františka a dcerami svaté Kláry rozjímal o smyslu této skutečnosti. Neboť ona má stále co říci i naší generaci a nepřestává přitahovat především mladé, ke kterým směřují mé vroucí myšlenky ku příležitosti Světového dne mládeže, slaveného letos podle zvyku v místních církvích právě na Květnou neděli.

O svém radikálním rozhodnutí se pro Krista sama Světice hovoří ve své Závěti jako o „obrácení“. A odtud bych rád vyšel, jako bych znovu navázal na svou úvahu, rozvíjenou ku příležitosti obrácení svatého Františka z 17. června 2007, kdy jsem měl to potěšení navštívit tuto diecézi.

Událost Klářina obrácení se odehrává v kontextu liturgické slavnosti Květné neděle. Její životopisec píše: „Když se přiblížil slavný den Květné neděle, odebrala se Klára k Božímu muži, aby ho požádala ohledně svého obrácení, jak a jakým způsobem by mělo proběhnout. Svatý otec František jí přikázal, aby se ve sváteční den slavnostně oblékla a s ostatními lidmi šla na svěcení ratolestí. Následující noc měla opustit domov a světskou radost zaměnit za oplakávání utrpení Páně. Když nastala neděle, vstoupila Klára, záříc svátečním leskem, ve skupině urozených žen do kostela. A tam, zatímco se ostatní tlačili k palmovým ratolestem, Klára z ostychu zůstala na svém místě. Tu sešel biskup po stupních dolů. Šel až k ní a vložil ji palmu do rukou.“ (LegKl 3168)

Uplynulo téměř šest let od okamžiku, kdy se mladý František vydal na cestu svatosti. Ve slovech Ukřižovaného ze San Damiana – Jdi, Františku, oprav můj dům – a ve službě malomocným, v nichž objevil trpící tvář Krista, nalezl své povolání, které vyústilo v osvobozující gesto „ vysvlečení“ před biskupem Guidem. O své volbě mezi idolem peněz, který mu nabízel jeho pozemský otec, a Boží láskou, která přislibovala, že mu naplní srdce, neměl nejmenší pochybnosti a s radostí zvolal: „Odteď mohu svobodně říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích, a ne otče, Petře Bernardone.“ (Cel II. 12)

Františkovo rozhodnutí zasáhlo celé město. První roky jeho nového života byly poznamenány těžkostmi, hořkostí a nepochopením. Ale mnozí začali přemýšlet. Také mladá, v té době dospívající, Klára byla zasažena tímto svědectvím. Obdařena výrazným smyslem pro duchovní skutečnosti, nechala se získat životní proměnou toho, který byl nazýván „králem slavností“. Nalezla způsob, jak se s ním setkat, a dala se strhnout jeho zápalem pro Krista. Životopisec zaznamenává slova mladého „konvertity“, kterými vyučoval svou novou učednici: „Otec František ji povzbuzoval, aby pohrdla světem, když jí živým slovem ukazoval, jak je naděje v tento svět vyprahlá a přináší jen zklamání, zatímco sluch jí plnil slovy o sladkém zasnoubení s Kristem.“

Podle Závěti svaté Kláry, František ještě dříve než přijal první druhy, pronesl proroctví ohledně své první duchovní dcery a jejích spolusester. Neboť zatímco pracoval na opravě kostela San Damaina, kde k němu promluvil Ukřižovaný, předpověděl, že na tomto místě budou pobývat ženy, které oslaví Boha svatým způsobem života. (srov. 2Cel 13; ZávKl) Originál Kříže ze San Damiana se nyní nachází v bazilice Svaté Kláry. Ony velké oči, které tolik přitahovaly Františka, se staly Klářiným „zrcadlem“. Ne náhodou je téma zrcadla Kláře tak drahé a v listě Anežce české píše: „Denně se dívej do tohoto zrcadla, královno a vznešená snoubenko Ježíše Krista, a v něm ustavičně prohlížej svou tvář.“ (FF 2902) V letech, kdy se Klára setkávala s Františkem, aby se od něho učila, jak kráčet Boží cestou, byla půvabnou dívkou. Chudičký z Assisi ji však ukázal vyšší krásu, která se neposuzuje před zrcadlem časnosti, ale rozvíjí se životem autentické lásky, ve stopách Krista ukřižovaného. Bůh je skutečnou krásou. Klářino srdce bylo osvíceno tímto jasem a to jí dalo odvahu nechat si ostříhat své krásné vlasy a začít život pokání. Jí, stejně jako Františkovi, přineslo toto rozhodnutí mnohé těžkosti. Na jedné straně nechyběli příbuzní, kteří ji chápali – a dokonce její matka Hortulana i dvě její sestry ji v jejím rozhodnutí následovaly – jiní však reagovali tvrdě a násilně.

Její útěk z domu v noci z Květné neděle na pondělí Svatého týdne bychom označili za dobrodružný. V následujících dnech byla dostižena příbuznými na místech, kde jí František připravil útočiště, ovšem bez úspěchu byla přesvědčována, aby od svého záměru ustoupila.

Na tento boj byla Klára připravena. A byl-li František jejím vůdcem, otcovská podpora jí nescházela ani ze strany biskupa Quida, jak prozrazuje nejedna skutečnost. To je smyslem gesta, když k ní sestupuje, aby jí podal palmovou ratolest, jako by žehnal jejímu odvážnému rozhodnutí. Bez podpory biskupa by se jen obtížně mohl uskutečnit záměr tak, jak ho František vymyslel a Klára zrealizovala: a to jednak samotné zasvěcení, které Klára učinila v kostelíku v Porciunkule za přítomnosti Františka a jeho bratří, jednak přijetí, kterého se jí dostalo v nejbližších dnech v klášteře San Paolo delle Abbadesse a v komunitě Sant´Angelo in Panzo, než se definitivně usadila v San Damianu.

Klářin příběh, stejně jako Františkův, tak nese výrazné církevní rysy. Setkávají se v něm Pastýř, obdařený světlem milosti, a dvě děti Církve, které se svěřují jeho rozlišování. Instituce a charisma se překvapivě prolínají navzájem. Láska a poslušnost Církvi, tak patrné na františkánsko-klariánské spiritualitě, mají své kořeny v této krásné zkušenosti assiského křesťanského společenství, které nejen zrodilo k víře Františka a jeho „sazeničku“, ale také je provázelo cestou jejich svatosti.

František si byl dobře vědom důvodu, proč naplánoval Klářin útěk na začátek Svatého týdne. Celý křesťanský život, a tím spíše život zvláštního zasvěcení, je plodem velikonočního tajemství, účastí na smrti a vzkříšení Krista. V liturgii Květné neděle se setkávají bolest a sláva, jako téma, které se rozvine v následujících dnech skrze temnotu Utrpení až ke světlu Velikonoc.

Klára svým rozhodnutím znovu zažívá toto tajemství. Na Květnou neděli dostává, tak říkajíc, svůj program. Vstupuje pak do drama Utrpení – nechává si ostříhat své vlasy, a s nimi se zříká sebe sama, aby se stala snoubenkou Krista v pokoře a chudobě. František a jeho druhové se jí stávají novou rodinou. Zakrátko přijdou první sestry, některé zdaleka, ale jiné, stejně jako ve Františkově případně povstanou přímo z Assisi. Se svým městem bude Světice vždy spojena zvláštním poutem, jež se projeví především v jistých vyhrocených okamžicích, když svou modlitbou ušetří Assisi násilí a pustošení. Tehdy řekla sestrám: „Od tohoto města, nejdražší dcery, denně dostáváme mnoho dobrého; bylo by špatné, kdybychom mu v této chvíli nepřišly na pomoc, jak jen je v našich silách.“ (LegKl 23)

Ve svém nejhlubším smyslu je Klářino „obrácení“ obrácením k lásce. Nebude již více mít vznešené způsoby assiské šlechty, ale eleganci duše, která se vydává (se utrácí) v chvále Boží a v darování sebe samé. Na malém prostoru kláštera San Damiano, ve škole Ježíše – Eucharistie, v kontemplaci božského Snoubence, se postupně den za dnem bude utvářet podoba společenství vedeného láskou k Bohu a k modlitbě, horlivostí a službou. A právě v tomto kontextu hluboké víry a velké lidskosti je Klára spolehlivou interpretkou františkánského ideálu, když žádá ono „privilegium“ chudoby, tedy vzdání se vlastnění i jen společného majetku, které zanechalo v úžasu samotného Nejvyššího Velekněze, který nakonec ustoupil velikosti její svatosti.

Jak tedy nepředložit Kláru, spolu s Františkem, před oči dnešních mladých? Čas, který nás dělí od příběhů těchto dvou svatých, jim neodňal na jejich přitažlivosti. Naopak, dávají zahlédnout aktuálnost konfliktu s iluzemi a zklamáními, kterými je často poznamenáno dospívání dnešní generace mladých. Žádná jiná doba nedopřála mladým, aby měli tolik svých snů s tisíci možnostmi pro život, kde se všechno zdá možné a dovolené. A přesto, kolik nespokojenosti kolem sebe vnímáme? Kolikrát hledání štěstí a vlastní seberealizace končí na cestách, které vedou k falešnému ráji, v podobě drog nebo nevázané sexuality!

Také současná situace, kdy je obtížné najít dobrou práci či vytvářet jednotnou a šťastnou rodinu, mladým lidem právě neulehčuje. Nechybějí však ani v těchto dnech mladí, kteří přijímají pozvání odevzdat se Kristu, a s odvahou, odpovědností a nadějí se vydávají na cestu životem v rozhodnutí opustit všechno, aby Krista následovali v úplné službě Jemu a bratřím. Klářin příběh, tak jako ten Františkův, je pozváním přemýšlet o smyslu života a hledat v Bohu tajemství opravdové radosti. Ona je konkrétním potvrzením, že ten, kdo naplňuje Pánovu vůli a důvěřuje v Něho, nejen že nic neztrácí, ale nachází skutečný poklad, který dává smysl všemu.

Toto své krátké rozjímání věnuji Vám, ctihodný bratře; celému městu, které má tu čest, že z něho vyšli František a Klára; sestrám klariskám, které denně ukazují krásu a plodnost kontemplativního života a jsou oporou na cestě celému Božímu lidu; františkánům na celém světě a tolika mladým, kteří hledají svou cestu životem a potřebují světlo. Přál bych si, aby tyto myšlenky přispěly k stále hlubšímu pohledu na tyto dvě zářivé postavy církevního nebe. Se zvláštní vzpomínkou na dcery svaté Kláry z Protomonastera, ostatních klášterů v Assisi a na celém světě ze srdce uděluji všem své apoštolské požehnání.

 

Ve Vatikánu 1. dubna 2012.

Benedictus PP. XVI