Píseň lásky jedné klarisky

V tichu za pomalovanými okny se rodí den

a posílá širokými pruhy do chóru kláštera barevné světlo.

Bože, jaká prázdnota od lidských věcí,

 jaká nesmírná chudoba je toto ticho,

které odkrývá v srdci očekávání a žízeň po Tobě, nekonečné Dobro,

ve kterém se chci ztratit jako paprsek v prameni Světla.

O pravé a dokonalé radosti sv. Františka

Mezi spisy sv. Františka označované jako tradované najdeme i známé vyprávění O pravé a dokonalé radosti. Je to kratinký příběh, který na způsob podobenství podává Františkův pohled na radost skutečnou, křesťanskou. Třebaže se příběh takto nikdy neodehrál, přesto odráží obtížnou situaci, se kterou se František vyrovnával, a zároveň je plodem jeho vnitřního zápolení, v němž dozrává do plné sladkosti radosti, kterou není nic menšího než Bůh sám.

Ale teď už dejme slovo Františkovi a zaposlouchejme se ochotným srdcem do jeho poselství:

Modlitba sv. Františka před Křížem

Modlitba, půst a almužna: to jsou tři klíčová slova, kterými se nám otvírá brána k čtyřicetidennímu období velkého postu - přípravy na setkání s nejhlubšími událostmi naší spásy. Prvním klíčem je tedy modlitba: je to téma hluboké a všeobjímající naši křesťanskou zkušenost. Vždyť co by bylo naše křesťanství bez ní?

V našem Řádu modlitbě v nejrůznějších podobách věnujeme šest až osm hodin denně. Je posláním právě kontemplativních klášterů vytvářet duchovní oázy modlitby, kde by se modlitba pěstovala jako hlavní činnost a odkud se má její ovoce šířit v tomto světě. Tato naše služba je snahou o ideál, který živototopisec svatého Františka definuje takto: František nebyl ani tak člověkem, který se modlil, jako spíše živoucí modlitbou.

Felice Accroca: Sv. František a Credo

František si byl dobře vědom významu Apoštolského vyznání víry; a stejně tak i jeho bratři, zvlášť když v Nepotvrzené řeholi ve III. kapitole je bratřím laikům doporučeno, aby ho recitovali vícekrát za den, ve stanovených dobách liturgické modlitby.

 

Vždyť od klíčového okamžiku Františkova obrácení byl jeho život veden vírou, a to ne nějakou vírou v nějakého Boha, ale vírou v Boha Ježíše Krista předávanou a opatrovanou římskou Církví, obdivuhodně shrnutou v onom Credu, které obsahuje všechny pravdy nezbytné ke spáse.

 

Toto stejné přesvědčení pak vyžadoval i od svých bratří: dříve než byli přijati, měli být přezkoušeni „z katolické víry a ze svátostí Církve“ (Potvrzená Řehole, II).

 

Sv. František a radost Vánoc

 „Příteli, o těchto Vánocích ho chci vidět!“ To řekl na začátku prosince roku 1223 František z Assisi svému příteli Giovanni Velitovi, vlastníku kopcovitých pozemků v Grecciu, nedaleko Rieti. A Světec svému příteli vysvětlil, co tím míní „vidět“ Vánoce. Z tohoto nápadu se zrodily jesličky tak, jak je zná křesťanská kultura, zbožnost i západní umění.

 

František je věřící dětského srdce s vřelou a radostnou fantazií. Jeho víra „vidí“ to, v co věří, ale schází mu „objekt“ k vidění v konkrétní podobě a formě; a tak se Chudičký v době železa a ohně, a také velkých básníků a proroků víry, nespokojuje s prázdným místem ve znázornění narození Božího Syna. Díky svým poutím do Říma znal mosaiky o Narození z velkých basilik, ale to mu nestačilo. Na těchto vznešených obrazech je Boží Syn, třebaže zavinutý do plének, téměř vždy znázorněn jako královský syn, s vážnou tváří, bez oné záře nevinnosti a dětství.

 

C.M. Martini: Tajemství vánoční radosti

Jesličky jsou něco velmi prostého, čemu děti rozumí. Jsou sestaveny možná z více figurek různých velikostí, tvarů, ale to podstatné na nich je, že všechny nějak směřují nebo se dívají stejným směrem – k jeskyni, kde Maria a Josef s oslíkem a volkem očekávají Ježíšovo narození a nebo se k němu sklánějí v prvních okamžicích po jeho narození.

Tak jako jesličky, je i celé tajemství Vánoc, tajemství Ježíšova narození v Betlémě, extrémně prosté, a proto je provázeno chudobou a radostí. Není snadné rozumem vysvětlit, jak tyto tři věci mohou být pohromadě. Ale pokusme se o to.

Tajemství Vánoc je jistě tajemstvím chudoby a ochuzení: Kristus, ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, aby se nám připodobnil z lásky k nám a především z lásky k těm nejchudším.