Inspirace vánočně hvězdná

Symbolem křesťanských Vánoc je samozřejmě tradiční Betlém s jesličkami, Svatou rodinou, klanějícími se pastýři, třemi mudrci a zvířenou všeho druhu domácího i exotického. Nesmí scházet andělé ohlašující pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení, a Hvězda betlémská, která ozářila tu noc, kdy se naplnil čas spásy a radost Boží zářila jako světlo nad celou zemí...

Je výzvou také nám, aby se náš domov či naše srdce stalo místem, kde se naplňují Boží zaslíbení a září Světlo, které temnota nepohltila. A pro ty, kteří si touží odnést z letošních Vánoc nejen krásné vzpomínky a nějaký ten dárek, je tu inspirace vánoční, hvězdná. Hvězda betlémská může zářit i nám, v nás a skrze nás, a tak přivádět druhé z blízka i z daleka k setkání s Tím, který je štěstím a největším darem pro každého člověka.

Letní romance o svatořečení sv. Kláry

Papež Alexandr kráčel důstojně v průvodu kardinálů, biskupů, prelátů a kněží rozjásanými ulicemi města. Horkým vzduchem, plným prachu, jež ulpíval na zpocených tvářích lidu, se tetelilo tajemné jiskření dlouho očekávané slavnosti: dnes měla být slavná paní Klára zapsána do seznamu svatých a vyzdvižena tak k poctě oltáře.

Davy nebešťanů už také při té příležitosti zaujímaly svá oblíbená vyhlídková místa, upravovaly si svatozáře a trpělivě vyčkávaly běh dějin. A klára?

Jak na zemi, tak na nebi; právě položila svou hlavu Pánu Bohu do klína a nechávala si čechrat vlasy mocnou rukou Páně. Byla šťastná, byla svatá a byla svá. Obklopena Láskou, zavřela oči a v srdci uviděla něco, co se jí zazdálo jako sen:

Píseň lásky jedné klarisky

V tichu za pomalovanými okny se rodí den

a posílá širokými pruhy do chóru kláštera barevné světlo.

Bože, jaká prázdnota od lidských věcí,

 jaká nesmírná chudoba je toto ticho,

které odkrývá v srdci očekávání a žízeň po Tobě, nekonečné Dobro,

ve kterém se chci ztratit jako paprsek v prameni Světla.

Ve stopách Beránka X: Poslední krok

Anežka se tedy vydává zpět do Assisi. Vrací se domů po vlastních stopách. Ví, že její rodná sestra Klára leží nemocná a že pro obě přichází čas, kdy se zvažuje každý krok navíc, aby zbyla síla na krok poslední. Nacházíme se v závěru našeho příběhu, který nás přivede až na práh, odkud není návratu... až na práh onoho „doma“, kde i ty nejtěžší kroky přecházejí v tanec svatební.

Sestra Ráchel

Narodila jsem se v lednu léta Páně 1979 jako první a dlouho očekávané dítko svých rodičů. Z rodinného vyprávění vím, že se tento radostný okamžik odehrál za třeskutých mrazů, kdy se cesta do boskovické porodnice neobešla bez dvojitého dolévání vody v chladiči naší stařičké Škody Octavie a následně i využití silonek mé maminky na místo prasklého klínového řemene. Dorazili jsme ale včas a o pár hodin později si už taťka mohl přiťuknout na zdraví malého, něco přes 2kg vážícího drobečka v růžovém.

Vyznání víry a Duch svatý

Ve své knize „Jako sžírající oheň“ vyznává dom Samuel, že jako mladý mnich obdivoval ty, kteří viděli dál než ostatní… byli – jistým způsobem - lidmi, kteří dokázali vnímat skutečnost, ve které se pohybovali a žili, s ohledem na budoucnost. Před nedávnem se mi dostala do rukou útlá sbírka svatodušních kázání toho, který bude v dějinách zapsán jako Benedikt XVI. Následující text je pokusem o překlad jedné ze zmíněných homilií… přičemž datace, uvedena v závěru kázání, jak se zdá nemusí být jen prostým, závěrečným údajem, ale čistým akordem, jenž otvírá srdce, aby vidělo dál.